Maminko, tatínku, nevěřila bych,
že je život tak krátký, jako tenká nit,
já snažila se, svou sestřičku
i své kamarádky zachránit.
Věřte mi, tomu skonu, se už ale, nedalo zabránit,
bylo to tak rychlé, zřejmě ruka osudu,
ptám se proč, vždyť jsme byli ještě malé,
celý život před sebou.
Bylo to tak, strašně rychlé,
naše životy, jsou již navždy ztichlé.
Volám teď, maminko, tatínku,
že už nejsme, s vámi na zemi, ale v nebi.
Pořád věřím, že to je jen, pouhý sen.
Že se probudím,
svou sestřičku, kamarádku i její sestřičku, uvidím.
Že z radosti, se všichni, pevně obejmem.
Maminko, tatínku, sedíme na obláčku,
držím svou malou sestřičku,
kamarádku i její sestřičku,
posíláme vám, aspoň trošičku
malého utěšení, naši bílou hrdličku...

(věnováno pro čtyři andělíčky)