Verše
 
Kategorie
Vločky na zem padají,
andělé světu písně zpívají.
Jen já sedím, nechávám vítr vát,
a přemýšlím, na kterou cestu se dát.

Sedím tu v kulichu, láska mi schází,
už dávno nejsi mou kyslíkatou bází.
Vzpomínám, na tomhle kopci jsme často seděli,
v časech, kdy jsme o lásce oba věděli.

V bytě prázdnota, všechno sis vzal,
nejhorší zkušenost, to jsi mi dal.
I přesto vše, já nemám zlost,
nikdy v životě jsem tě neměla dost.

Tváře mi mrznou, ve sněhu se válím,
doufám, že tím minulost spálím.
Sníh působí, vznikají omrzliny,
věřím v posmrtný život jiný.

Oblohou letím, mává mi vrána,
otvírá se přede mnou nebeská brána.
Jenže i v nebíčku sedím sama,
navždy jsem jen zimní dáma.
To se mi líbí Sdílet na Facebooku

Smutné

» Různé

Přidáno: 21. 3. 2018 - 5:17

Délka: 667 znaků

Posláno: 4x

Známka: 2,89 od 9 lidí

Autor: © zamilovana

ID: 1093267

Verš: sdružený AABB

Filtr obsahu: není

Stav: zveřejněné

OHODNOCENO
To se mi líbí Sdílet na Facebooku
Web používá cookies. OK Info