Země slz, pláčem k jejím bránám cestu dláždím
zoufalý kapku za kapkou, na ten chodník kostky ze slz sázím
kladívek dlažebních jak tlučou, ten krutě cinkavý, zvuk slyším
je jako ozvěna, co v jeskyni zní, dlouho ji v sobě nosím.

Osud svůj znám, ve své samotě se trápím
s beznadějí svou, po té cestě osudu kráčím
klíč k jejím branám v rukou svých, jak pevně držím
v duší mé, co v samotě slábne, stále chlad cítím.

Zoufalý ve své samotě, jdu k jejím branám
tou cestou, co ve mně pláče, stoupám
slzavý klíč k těm zámkům v rukou svírám
plačící hlas slyším, co říká: Tak kde tě mám.

Plný slz, do té černé brány klíč vsouvám
ne, nechrastí, ale pláče, když ji otvírám
vcházím dovnitř, kde je spása, co hledám
poznal jsem jen smutek, dlouho ho znám.

Pláču, pohár zapomnění slzami plním
stékají po tváři, jak moc se trápím
kapka za kapkou jak padají, slyším
už jen pár, ať na svou samotu připíjím.

Číši po okraj plnou, ke svým rtům zvedám
jen se napít, ať na to trápení nevzpomínám
zapomenout to nedokážu, tu sílu v sobě nemám
do dna vypít ten kalich, tu vůli v sobě marně hledám.

Zlo má tvář, tak krásně nevinnou
snadno mu podléhám v té chvíli, co je tak smutnou
jak snadno tě vábí, má vůle je tak slabou
už mu podléhám, trpím za lásku svou.

Netrpím za to, co jsem udělal
trpím za lásku, na její krásu jsem přísahal
jak dlouho to je, co jsem ji miloval
život svůj za její lásku obětoval.