Na kraji sklenice, sedí a dívá se,
jak žal svůj utápíš v alkoholu.
Dívá se, dívá a ve zvyku mívá,
že nikdy neřekne, jak z toho ven.
Usmívá se sladce, podlehneš jí hladce,
té maličké zelenkavé krásce.

Křídélka zelená, tvá mysl znavená
a ona jen sedí a dívá se.
Za každý lok, jen další krok
k mlhavé iluzi víly.

Chce tvou duši, proto nastraž uši,
zdali neuslyšíš volání vzdálené.
Volání živých, co od tekutin lživých,
snaží se tě dostat zpět.

Ale ona jen sedí, a zamlženě hledí
očima zpod víček přivřených.
Krásné je opojení, nad které není,
a v láhvi zbývá jen kapka.
Mok zelený, skalicí obarvený
a ty jsi navždy omámený.