Vstávám za rozbřesku ranního,
snažím se nikoho a nic neřešit.
Zraňuje mě pohled na bližního,
chtěl jsem jen svou duši utěšit.

Snažil jsem se zapomenout,
znova se začít smát a žít.
Tenhle stav jen tak překlenout,
naději uhasíná pomalu svit.
Měl jsem tu bolest dříve postřehnout,
za všechno může jen jediný cit.

Srdce mi hlasitě buší,
ten cit má přinášet štěstí.
Moje nervy tím jen zkouší,
tak proč mám zaťaté pěsti.
Mé srdce to jen vysouší,
smutek je jen další zvěstí.
Život mě jen pokouší,
všechno, co se děje, je neštěstí.

Proč k sobě lidé cítí nenávist?
Proč je všude tolik bolesti?
Je to jen špatná lidská závist,
životní cesta má mnoho rozcestí.

Myslet na něco, co se stalo,
nemá smysl se tím trápit.
Mé srdce to jen roztrhalo,
musím to všechno strávit.

Myslet jen na přítomnost,
jsem přeci teď šťastným.
Zaměřit se na budoucnost.
Je to díky člověku mnou milovaným!