Vzpomínám na staré časy,
kdy ještě byly slyšet spokojené hlasy.
Odejdu, kde ještě není zničená, do přírody,
a kde je ještě i čisté vody.
Tam najdu čistou studánku,
z ní naberu vody do džbánku,
v tašce přes rameno mám zbytek chleba bochánku,
život je zábavný, i bez bujarých dýchánků.

A když slunce zapadá,
vážná myšlenka mě napadá.
Jak naši nedávní předci žili,
o čempak asi snili?
Úspěšný den u studánky oslavím,
když noční sen si připravím.
Ale vlastně nebude to přímo sen,
spíše o několik desítek let, se vrátím jen.

Jako každý živočišný druh,
i člověk potřebuje čistý vzduch,
ať je učitelem, zedníkem, nebo obsluhuje coby oráč pluh.
Český oráč jídlo dojídá z misky,
pak hezká píseň jde mu přes pysky.
Plné rty tiše zpívají,
na obzoru, obláčky se zemí splývají.
Zpívá o přírodě, o práci, o rodině,
zpívá o časech, kdy lidé na sebe nebyli sv...,
nevadí mu, že vystaven je polní dřině.
Zpívá o přátelích, o zvířatech, o životě,
zpívá, když tehdy ještě byla, o lidské dobrotě.
Je to píseň dlouhá,
v nekonečném vesmírném čase, však jen chvilka pouhá.

Pak oráč svoji práci dokončí,
vítr mu k tomu zpívá, ze strání, z polí i z úbočí.
A již na příští léto se těší,
i když má jen kravku a vůz, jinak je pěší.
Příští léto, to budou třešně, jahody i maliny,
už teď se radostí sbíhají sliny.

V létě bude sekáč, a bude žito kosit,
a brousek na kosu s sebou nosit.
A i když nemá stroj žací,
má rád tuhle práci.
Sekáč i trávu seče, kosou ve stoje, srpem v kleče,
žádný problém s sebou nevleče,
koukne od práce a vidí, jak potok se pstruhy, klikatíc teče.

Čistý vzduch a kolem krásná příroda,
to je dobrý život, to je pohoda,
to se ráji skoro podobá.
A na louce po práci odpočívat,
do krásné krajiny se dívat,
do dálky, na hezký obzor se podívat,
krajíc chleba s máslem při tom pojídat,
a s vrabci a čmeláky, si povídat.

Myslí i na rodinu sekáč náš,
stále si říká, pro rodinu se snaž.
A příroda krásná a čistý vzduch,
člověk je zvláštní rasa, zvláštní druh.
Jak málo mu někdy ke štěstí stačí,
když žádné problémy ho netlačí.
Jak málo mu někdy stačí ke štěstí,
když drobnou radost si může životem nésti.

V tomto příběhu krátkém,
beze zla a hladkém,
drobní rolníci všichni byli,
se svými rodinami spokojeně žili.
Orat, zasít, potom sklízet,
nikdo je k práci nemusel pobízet.
Orat, zasít, potom sklidí,
byli to většinou šťastný lidi.
Oraná hnědá zem pod pluhem se obrací,
byli asi šťastný, neměli strach, že přijdou o práci,
tak takové byly tehdy Čechy,
na mapě světa, malí jsme byli jako blechy.

Ale byli tehdy Češi národ hrdý,
ke všemu zlu a špatnosti, měli postoj tvrdý.
Tak to bylo za Masaryka, za „TÉ GÉ EM”,
uvidíme, kam v této nové době dojedem.
Anebo už jsme dojeli?
Myslím, že ano, že hranice slušnosti a vůbec všeho, už jsme přejeli.

Tak u studánky probouzím se z toho polosnu,
strachy ale ani nehlesnu.
Vždyť zlo teď v zemi České může být všude,
něco pravdy na tom bude.