(Básnička je věnovaná mé zesnulé Izabele, se kterou jsem byl opravdu velmi šťastný)

Když si vzpomenu na náš společně strávený čas,
nemohu se smířit s tím, že již neuslyším tvůj krásný hlas.
V dne v noci na tebe myslím stále,
už nevím, jak žít dále.

Byl jsem šťastný, když jsem při tobě mohl míti
a tvou oporou neustále býti.
Změnil bych proto čas,
abych tě mohl obejmout ještě jednou zas.

Ten čas vrátit ale nejde
a do srdce mého bolest vejde.
Doufám, že to za nějaký čas přejde
a bolest ze srdce odejde.

Cítím se být na světě sám,
už nevím, co dělat mám.
Tvůj portrét nakreslím,
pocitem skleslým.

Vše, co jsem k tobě cítil, se nedá vyjádřit řádky,
schovanými pod různými přihrádky.
Ty víš, co jsem vše chtěl,
a to jsem taky od tebe měl.

Ty víš, co teď prožívám,
vždy když o tobě sny mívám.
Vždy když se podívám na nebe,
vidím tam jen tebe.

Čas smutku a bolesti do těla přichází
a s ním láska ze srdce odchází.
Nikdo neví kudy kam,
to už musím vědět jen já sám.

Někdy určitě šťastný budu,
to už nechám ale na osudu.
Věřím, že ten čas brzdy nadejde
a veškerá bolest ze srdce odejde.

Tvůj svůdník Mišíček.