Verše
 
Kategorie
Voda na ni žárlívala;
kam se hnula, měsíc za ní,
a když dostihl ji k ránu,
na ňadrech jí umřel láskou -
bledý, ještě usmívá se.

Na tak útlé ruce měla,
že když někdy mimoděčně
pozdvihla je v letmém gestu,
smyčce vůní, flétny barev
najednou se rozehrály.

A tak sladké měla oči,
že i kámen uprosila
a že vítr, sněhy, deště
nosily jí z hloubi noci,
na očích co viděli jí...

Co jí, větře, co teď nosíš?
Na očích jí vidíš asi
něco, co tě málo těší,
prochladlý se vracíš z dálky,
ostře klepeš na okno.

Tiše leží v nemocnici,
střípky krásy krutě pálí,
krutě řežou v celém těle,
smyčce vůní, flétny barev
mlčí, mlčí v rozpacích.

A tak krásná, krásný byla,
kam se hnula měsíc za ní,
a když dostihl ji k ránu,
na ňadrech jí umřel láskou -
bledý, ještě usmívá se.
To se mi líbí Sdílet na Facebooku

Smutné

» Různé

Přidáno: 17. 6. 2014 - 21:22

Délka: 751 znaků

Posláno: 17x

Známka: 2,31 od 16 lidí

Přidal: Elí136

Autor: © Miroslav Florian

ID: 98849

Verš: různý

Filtr obsahu: není

Stav: zveřejněné

OHODNOCENO
To se mi líbí Sdílet na Facebooku
Web používá cookies. OK Info