Ráno plné zpěvu ptáků,
nebe bez náznaku mraků,
jasné slunce ještě matné,
a víla si do rosy lehne.

Šaty má jemné jako vodu,
a vlasy z rosy, nemá bídu,
jemnou tváří se usměje,
protančí noce i dny,
a naprosto bez naděje,
bez přestání, ale nohy jemné jako perly.

Místy kvítky z vlasů trčí,
vážky a motýlci kolem ní bzučí,
točí se jí nad hlavou,
jako svatozář nad tou vílou malou,
víla z rosy, celá jemná,
jako nejjasnější perla,
jako kdyby létala,
každým krokem, by se vznášela.

Nohy po trávě sklouznou jako by nic,
tancem mluví, a bez námahy plic,
oči září jí jako pomněnky,
a já ji vidím, ona nevidomky,
každým krokem promluví,
ale nikdo ji neslyší,
já jí ovšem rozumím,
slyším ji, jak život jí je neštěstím,
nepromluví,
jen zatančí,
víc by chtěla, já chci víc!