Rozkvetlá louka, je jako sen,
má magickou sílu,
chceš jej mít každý den
a spatřit tam vílu.

Někdy tam bývá, ta rozverná víla,
co každý den o ní sníš.
Ach, ta magická síla,
když k ní jen přivoníš.

Když ji tam spatříš,
něžně se vznášet,
láskou se vznášíš,
chceš k ní hned kráčet.

Ona však utíká,
nechce si hrát,
neboj, má malinká,
chci tě mít rád.

Víla úsměvy dává,
chce si však hrát?
Už točí se mi z ní hlava
a já začínám se bát.

Já nejsem jen sen,
nejsem jen víla,
a ty můžeš být ten...
nebo snad chybí ti síla?

Nevzdáváš touhu přivonět k ní,
polap ji rychle, než zase zmizí.
Ona je ta, co o tobě sní,
pospíchej, honem, vezmou ji cizí!

Ona však náhle zůstane stát,
v očích tvých slzy vidí,
ty nechceš přestat se rvát,
přeci trochu se ale stydí.

Ty nejsi jen víla!
Ty nejsi jen sen!
Ty jsi má Bina,
ty jsi můj den!