Na našich rtech opět vzrostlo další kvítí,
jehož nektar sladce zůstává v nás dál...
A chuť Lásky Tvé nelze předejíti,
jen díky Tobě můj život pookřál...

Tvé přehluboké vzdychy prozrazují Lásku
a touhu, tu nejhlubší, již nelze přehlušit,
a přesto nejsi jen sněním jen z obrázku,
stále ve mně září Tvé převlídnosti svit...

To ještě nedávno, ač před dvěma roky,
v té mé i v Tvé tváři vřelo nadějí jasné září...
A vzdychy i objetí den ode dne hlubší
a touha s Láskou, nad něž nikde není prudší...

Tak často jsi laskavě mluvil o žití i o Bohu,
Tvou vnitřní krásu však popsati více nemohu,
neb dochází mi slova a ztratil se mi hlas
údivem a Láskou k Tobě, Úsvite...

A vždy, když v duchu jsme spolu, chcem zastaviti čas...
Znovu a znovu Tě líbám a nejvroucněji tisknu Tě
a mou bytostí přetéká Tvůj něžný, čistý jas...

Prvé září minulo, k druhému jak ke břehu jsme běželi,
s nadějí, že vstříc skočíme si do náručí a brzy reálně staneme se manželi...
Tak moc jsme si vždy přáli reálně potvrditi
ten Cit Lásky, jenž nejvíce proměnil nám žití.

Óch, těžkopádná ruka listopadu
a slzy naše úzkostně též prozrazují listopad...
A jeden by si myslel, že Láska naše v rozpadu,
však víc jsme se do ní zabořili jako tehdy prve a nikdo od ní neodpad.

A v představách bujarých jen mé a Tvé odevzdání
a touhy věčné výkřiky věrnosti ve shledání dvou duší, jež vyšly spolu z Věčnosti a opět do Věčnosti...
Znovu a znovu a znovu slyšet hlas mé drahé Lásky chci,
dokud můj život
na této zemi nevyhas...

Teď vdechuji Tvou něžnost a vlídnou otevřenost
a má duše opět rozechvívá neustále jdoucí věky...
Jsme zarytí v sobě jak převeliké řeky,
mne touhou volá Tvá a má Tvou přítomnost...