Udělám krok ze schodu,
a pak ještě z jednoho,
konec nebezpečí možná je,
avšak možná na věrné tajemství
si to hraje, a nakonec,
vše vyzradí se.
Chvíli čekám před domem,
co se asi bude dít,
zajímá mě.
Hned se rozeběhnu však,
proběhnu ulicí vpřed,
jsem z ulice venku, teď
nebezpečí nehrozí mi,
vzduch je čistý,
dobře je mi.

Polilo mě horko předtím,
teď si na to vzpomenu, a
dál to neřeším.
Jdu směr zastávek, které jsou ve tmě,
autobusy nejezdí v takové tmě.
Vzpomenu si na událost,
co včera jsem si četla,
v knize starověké, ve které
mnoho dlouhých článků bylo,
ale jeden zajímavý a krátký docela mi připadal,
a tak já si přečetla,
a tak jsem i zjistila...

Když se jednou jde na procházku do parku,
do parku, kde malé děti jsou,
večer, kdy nikdo tam není,
dvě hodiny se tam sedí,
na houpačce houpe se,
a při tom i kouká se,
ve tmě i když vše tajemné je,
chvíli to tam vydržíte.
Vždy se to tam prý splní,
stačí jen 3 minuty,
a setkáte se,
se svým milovaným, i když on to nechce.

Polilo mě horko, když já si na to vzpomněla,
já si přála vidět jeho,
mou lásku, kterou miluji,
nikdo mi to nevyřkne, nikdo mi to nerozmluví,
já ho stále miluji.
Na houpačce sedím,
pět minut a nic,
deset minut a konečně,
jasnou siluetu vidím.
Moc tomu ovšem nevěřím,
nejradši bych utekla,
ale stále zůstávám,
a stále strach mám.

Jasná silueta kráčí ke mně,
pomalu a s úsměvem,
rysy jeho poznávám,
hned se mi obzory rozšířily,
a já ho políbím.
Však on odtrhne se ode mě,
já rozdíl nepoznám, a tak já se ho zeptám,
jak to mohl udělat.
„Ahoj,” řekne a toť vše je.