Při večeru po setmění,
za mlhavého kuropění,
oka mžourám v polobdění,
při smutečním opojení.

Proudy moře kanou po tváři,
na nebi žhnou miliony hvězd,
však pro mě již žádná nezáří,
pro mě zhas celý můj svět.
Svět můj byl halen v ženské kráse,
oděn v bohamíru mládí,
srdce místo krve ponořené v lásce,
v lásce, co hořkost světa ústy sladí.

Nyní však již místo cukru,
trpkost světa polykám.
Životem bloudím a nevím kam -
i když po světě chodí mnoho žen -
kapky deště mi místo písně svatební,
na střeše hrajou requiem.

Už to bude týden třetí,
co Euridiku si k sobě vzal bůh.
Ještě teď cítím její chladnost pleti,
jenž chladná je -
jak chladnost zimních luk.
Smrt si své druhy nevybírá,
někdo za sto let, jiní zítra,
někdo dnes své sbohem dá.

Ovšem ty jsi jednou z mála,
co na oprátku k sobě si,
na půdu ďábla zvala.
Ten pak na lejstro krví svou,
šíří zvěsti, že život pro tě nebyl hrou,
že láska neléčí, však zabíjí,
ale nemyslel však lásku mou.

Pro tu lásku zlou,
co mezi nás vstoupila,
jejíž ruce tvoji duši jmou,
a tvoji duši zabila.
Já naposled a pomaličku -
dýchám si svůj poslední douch,
pravou nohou podkopávám štokrdličku,
Euridiko! - Já jedu za tebou!