Ve světě lidí, co pořád někde spěchají,
ztrácím se někde v davu,
že každý hraje za sebe - se ani netají,
nikdo neláme si s tím hlavu.

Po krách z omylů nevědomky kráčí,
a pořád v něco doufají,
tekuté perly jim obličej zmáčí,
jsou ve všem první - přesto spěchají.

Snažím se si ukrýt zbytky tepla v srdci
pro někoho, kdo bude za to stát,
v dálce se ztrácí siluety noci,
snad přijde v lásce slunovrat.

Naděje je vydaná napospas lhostejnosti,
láska a upřímnost už není „in”,
důvěra oplácí se pouze nevěrností,
vyprchaná lidskost ztrácí se do dějin.

I slůvka „děkuji” a „promiň” občas marně hledám,
já na zázraky nevěřím - já na ně spoléhám...