Jediný nemá odstín šedi,
na prstu bílém, prsten z mědi.
Jeho barva červená je zášť,
kterou schováš pod temný plášť.
Tóny okolo jsou černé a šedé,
ani né moc světlé a bledé.
Jen tmavý prostor s prstenem,
a šepot hlasu: „Světlo, ztem.”
Teď oko mé uvidělo mžik světla,
pak ale došlo mi, že jsem se spletla.
Pak ale zas... a zas,
vítr nefoukal a přes to se mi pohl vlas.
V tu v temném koutě spatřím,
a pohybem ruky z něčeho prach zvířím.
V tom temném koutě stojí stůl,
a jakoby ho podpírala podivná hůl.
Na stole rudá růže leží,
jde z ní vůně sladká a svěží.
Hned jak jsem ji ucítila,
v tu dobu i na těle teplo pocítila.
Do prostoru vnikla zář,
a já najednou uviděla svoji tvář.