Někoho pohání hrozná bolest,
potřebovala útěchu v někom nalézt.
Citila žal a samotu,
před sebou tmavou komnatu.

Sama tápala tou tmou,
cítila tu bolest zlou.
Nevěděla, co to má být,
a zdalipak bude ještě žít?

V duši neklid pořád měla,
že by někoho nenáviděla?
Chtěla tu někoho mít,
pro koho bude moci žít.

Přála si být jako sestra její,
co všichni tak moc rádi mají.
Chtěla se umět tak krásně smát,
a ze všeho se radovat.

Jenže ona moc šťastná nebyla,
sama ve tmě hleděla.
Od nikoho pomoci se jí nedostavuje,
tu žárlivost a podřadnost odstranit potřebuje.

Ona pořád už jen plakala,
a do kapesníku slzy stírala.
A z plna hrdla pořád křičela,
„nenávidím se, kéž bych umřela!”

Tak kdo té dívce pomůže,
chudince usoužené.
Kdy i její rozkvete růže?
Snad dříve, než ji smrt dožene.

Jen poslední slova bych tu chtěla oznámit,
jsem to já, kdo tou dívkou má být...