Byl jsi tak sám, smutný, pokořený životem.
Sám jsi jako tělo bez duše chodil tímhle světem.
Ale pak mé oči za mřížemi jsi uviděl,
zastavil jsi se a smutek najednou odletěl.

Mé oči za mřížemi prosily o lepší život,
a ty jsi o mou duši odstartoval závod.
Měl jsem strach, nic než klec jsem neznal,
ale ty jsi mi dodal odvahu a do světa lidí mě pozval.

V minulosti jsem neznal nic než smutek, bolest, život v kleci.
Ale pak ses objevil ty a já už nikdy více prostě nechci,
abys, můj příteli, někdy beze mě odešel,
abys v sobě zlobu, smutek nebo bolest našel.

Pomohl jsi mi naučit se žít,
všechno zlé zahodit a dál jít,
já tě za to budu milovat a chránit,
život s tebou si užívat a čas nemarnit.

Díky mě jsi se stal veselejším, upřímnějším, úspěšnějším.
Dal jsi přednost mě před krásnějším.
Nebál jsi se brodit za cílem kalužemi neúspěchu,
a proto já ti teď slíbím beze spěchu,
že navždy budu ti oddaný, budu tě ctít a milovat,
a snad i ty mě nezradíš, nedonutíš znova utíkat.

Člověče, vysloužil jsi si mou přízeň, důvěru a lásku,
společné noci v posteli i společnou procházku.
A až jednou zaslechneš poslední úder mého srdce,
buď u mě, věř mi a nevzdávej se.

Slunce svítí dál, a i když jsem jedinou láskou tvou,
smyslem tvého života, je soužití nás dvou,
věř, že od chvíle, kdy jsi se mi zahleděl do smutných očí,
pouze pro tebe žiju, pro tebe můj svět se točí.

Tak dokaž, že můj život měl smysl,
buď šťastnější a vzpomínkami navždy zaplň svou mysl.
Vzpoměň si na mě, směj se, raduj se,
a už nikdy nechoď jako tělo bez duše.
Protože, člověče, příteli můj jediný,
pak by můj život pro tebe byl jen promarněný!!!