Zima zas s podzimem chce polibek si dát
a já vás přesto v srdci mám,
vy slzy deště letních stromů krás.
Však žádné údolí,
ani to slzavé,
krůpějných z očí slz, nevyrovná se vám!

Déšť nelze pochopit,
když tklivě pláče,
ba ani uchopit v náruč jeho slzy
a prostých lidí zní tu smích,
když vodou svět je krášlen,
vždyť déšť své slzy skryl
pro lidí hlubší svět.

Na povrch nevyjdou
mé slzy ve mně tkvící,
můj křik však vystihnou, když k nim se ubírám.
Naposled dovol mi, ach, žití, rožhnout svíci,
vždyť já tajemství
těch slz deště znám!