Na Slavnostech jsem viděla
ty blankytné oči...
... co připomenuly mi tebe.

Nevím, zdali jsi to byl ty,
můj poklade jediný,
já bála se, že to je jen sen,
co zmizí, ten tvůj úsměv nevinný.

Neboj se, jsem pořád stejná máma,
nedej na lži...
co ničí nás...
ta lidsky nekonečná fáma.

Když mi jen někdy pivko vnutí,
nepiju a jsem věrná svým zásadám.
Naše setkání bylo na spadnutí,
zas o samotě pláči propadám.

Tvým nejbližším jsem řekla,
jak se věci mají,
byla jsem naivní a hloupá,
oni samé lži jen znají.

Přesto stále doufám,
že mě najdeš a budem zase spolu,
o samotě si zoufám,
pláču a mé srdce je plné bolu.

Zestárla jsem,
mám o několik vrásek více,
však doufám, že potkáme se časem
a budu zas šťastná, jak létavice.