Sluneční paprsky mě budí
přes špinavé sklo
a já přes tu slepotu
ani nevím, kde jsem
a proč jsem zrovna tady.

Vždycky jsem utíkal
do kouta naší půdy,
když mi nebylo dobře.
Marně si skládám
úlomky z předchozího večera.

Z paprsků světelného prachu
spřádám černý provaz,
zůstávám ležet na zemi
a přemýšlím, jak se všem odměním
a hlavně Tobě, že jsi mě opustila.

Je mi zvláštně v tom hrozném stavu.
Poslepu si vybírám to nejvhodnější místo.
Chci, aby vám všem pukala srdce
a marně čekám,
až někdo na poslední chvíli přijde.

Pak slyším, jak se mi zpomaluje tep
a Ty se zjevuješ, jak marná noční múza.
Rveš si z hlavy vlasy
a křičíš, že jsi to tak nemyslela.
Ale já Tě neslyším, nevidím a nevnímám.