Křídla, jak labutě,
nade mnou letí.
Stojím tam nehnutě,
již po staletí.

Slunce už vychází,
začíná den.
Odkud jen pochází,
ten krásný sen?

Zavírám oči
a poslouchám zpěv.
Vše jednou skončí,
tak proč cítit hněv?

Země je veliká,
času je málo.
Život mi uniká.
Proč se to stalo?

Prsty se dotýkám
hladiny vody.
Do snu teď unikám,
už vidím schody.

Pomalu stoupám
ke křídlům labutí.
Necítím strach,
jen malé pohnutí.

Něčí hlas ke mně
přichází zdola,
Ale já neslyším,
nebe mě volá.

Výš a výš stoupám,
ruce mi chřadnou.
Svět už je ten tam,
zůstává za mnou.

Tep už se ztrácí
a srdce je slabé.
Jdu dál a čekám,
co se teď stane.

Duše mi poskočí
stařeckou radostí.
Už vidím konec,
konec všech starostí.

Zelená krajina
v pomalém rozbřesku.
Nebe je modré,
bez mráčku, bez blesku.

Již mohu sáhnout
na křídla labutí.
A pak tam ležím.
Jenom tak, bez hnutí.