Dostala jsem k svátku růži,
krásná je, až dech se úží,
krásná, ale neživá je,
krásná, ale nevoní,
krásná, ale nedýchá,
jako život bez naděje,
je ta krása chladivá...

Do náruče jsem ji vzala,
políbila na plátky okvětní,
něžná slůvka zašeptala,
ať ožije, ať zavoní...
Ona však dál neživá je
a věčnost má kamenů,
pravá růže aspoň hřeje,
i když jen pár krátkých dnů...

Ve váze ta růže stojí
a je to už mnoho let,
já odolávám touze svojí,
vyhodit ten chladný květ
a i když živé růže mám,
na ni se vždy mé oči zadívají,
na tu krásu, na ten klam...

Ta růže je důkaz lásky jedné,
byla dávno a převelká,
ale jak i ona léty bledne,
i ta láska vybledla...
Dnes jsem sama,
jen s tou růží,
sama tu s ní usínám,
vzpomínky mé srdce tíží,
ta růže je jediné, co mám...