Jeho kamarádka:
Ahoj, zas Tě vidím ráda,
proč se takhle divně tváříš?
Znám svýho perfektního kamaráda,
proč úsměv nezazáří
na Tvé tváři
tak jako dřív?
Jako ještě před pár týdny,
proč jsi najednou tak jiný?

Její kamarád:
Nemám důvod dál se smát,
mně se zhroutil celý svět,
jen kvůli té holce, co jsem ji měl rád,
kdybych tak mohl čas vrátit zpět.
Tak vyhýbám se jejím očím
a zády k ní se hned otočím,
abych ji mohl nevidět.
A nevšimnout si téhle krásky
a nespadnout do hloupé lásky,
co dokáže jen ničit svět.

Jeho kamarádka:
Co říkáš, žádná pravda není,
k lásce se nedá zády otočit
a pokud ona náš svět mění,
tak jen k lepšímu, aby líp dalo se v něm žít.
A vážně vůbec není hloupá,
tu vlastnost snad jen ty k ní můžeš plést,
vždyť s láskou Ti srdce až k nebi stoupá,
samým štěstím se může i nad slunce vznést.

Její kamarád:
A co to vlastně je ta láska?
Ty říkáš, že to štěstí je?
Vždyť je to jenom tmavá páska,
kterou si člověk obtočí
kolem vlastních i cizích očí
a jak chce, člověk sám dál nežije.
Co vlastně přínáší nám, víš?
Jen slzy, když krach přichází,
její smutný krach, smutný pád,
přináší jen slz vodopád.
Pak zhroutí se Ti celý svět
a to, oč kdo kdy bojoval,
najednou ztratí cenu hned
a člověk všechno, co kdy měl,
jistě by milerád hned dal,
aby na tuhle bolest zapomněl.
Nic víc fakt láska neznamená,
jen krátký štěstí, pak rychlý zvrat,
kdy začínáš hned zpátky brát,
co bylo s láskou vysloveno,
v růžovém dýmu zahaleno,
za čím jsi šla jak zmámená.

Jeho kamarádka:
Víš vůbec, co teď právě říkáš?
Já nepoznávám svýho kamaráda,
já chápu, že Tvý srdce vzlyká
nad smutným pádem Tvojí lásky,
že máš snad právo na otázky,
proč skončilo to, co sis přál,
aby na věčnost v Tobě žilo.
Já chápu, že Ti ublížilo,
když krach Tvé lásky nadešel,
máš právo zlobit se teď snad,
ale rozhodně nemáš právo
chtít lásce její kouzlo brát.
Jen proto, že Tě mám tak ráda,
jsem tady s Tebou ještě dál,
jiný člověk by už dávno pryč odešel.

Její kamarád:
Tak co je láska podle Tebe?

Jeho kamarádka:
Když máš někoho vedle sebe,
kdo pro Tebe je oporou,
je druhou polovinou Tvou.
Je to ten pocit nádhernýho štěstí,
když jsi s někým, kdo Tě má rád.
Když procházíš se tiše po náměstí
s někým, s nímž dostali jste dar
vytvořit spolu jeden pár,
který se chce společně smát,
ale i plakat společně!
Já uznávám, že dokonalá vždycky není,
ale ty, prosím, pochop konečně,
že láska není jen stesk a trápení,
že k ní patří i síla bojovat
za chyby své a odpuštění
toho, koho máš tolik rád,
bez něhož žít dál snadné není...

Její kamarád:
Promiň, já už teď musím jít!

Jeho kamarádka:
Proč bys tak náhle spěchal?
Aha, už chápu, ty vidíš přicházet
tu, kterou měls a máš tak rád.
Tak počkej, jistě vysvětlit si nechá
od Tebe, co to vlastně všechno láska je,
že to vůbec není naděje,
že jsi konečně našel štěstí,
že je to vlastně jen čekání na její pád.
No, počkej, proč teď zas vidím na řasách
Tvých i jejích lesknout se slzy,
co Vás to oba vlastně mrzí,
když přišli jste jen o trápení?

Její kamarád:
Já ji mám pořád ještě rád.
A srdce nedokáže lhát.
Prosím tě, co mám udělat,
abych na ni už zapomněl?!

Jeho kamarádka:
A proč bys zapomenout chtěl?
Copak nevidíš, že se trápí a trápila
jen kvůli tomu, že tě ztratila?
Vždyť se na ni jen podívej!
Jdi za ní, prosím, a chvilku jí povídej
pravdu o tom, jestli ji máš rád,
potom slz štěstí vodopád
bude Vám stékat po tvářích.

Její kamarád:
Podívej, už k nám přichází.

Jeho kamarádka:
Jeden z nás měl by odejít,
a tak já zatím odcházím.

On ke své dívce:
Odpusť mi, vážně mám Tě rád
a s Tvojí láskou napořád
už jenom šťastně chtěl bych žít,
můžeš mi, prosím, odpustit?

Teď jsou Ti dva zas v objetí
a lidem kolem lesknou se oči dojetím,
když vidí tenhle šťastný pár,
který dostal ten vzácný dar
štěstí a sílu rozdávat i brát,
společně plakat, i se smát.
Všichni lidé by vědět měli,
že pravou lásku nerozdělí
ani ta nejmocnější síla
a tahle láska vážně pravá byla.