V šero se halý širý svět,
i tmou obtěžkáváno je teplo domu,
na nebi září minulost hvězd
a v uších zní hlas posledního zvonu.
V tichu noci zářijové,
kde jen cikády hrají svoji ódu,
kde schne tráva a uvadá bez,
kde žal střídá kámen bolu.

Tam za měsíčního svitu vybíhá,
krasavice Venušina,
přes den šeď a nuda,
v noci vášeň uhašená.
Tělo její nevypadá,
jak v magazínu na obrázku,
v hrudi jí ale dobré srdce tepe
a v mysli má jen svoji lásku.

Pro tu každou noc vybíhá,
tvarovat své krásné tělo,
do tmy oděná a chladem přikrytá,
vytváří, co oko mužské ještě nevidělo.

Tak to chodí každou noc,
do tmy zahaluje svůj ženský stud,
někdo nesnáší a někdo miluje
a tomu dopomáhej Bůh!