Mé skvostné zrcadlo,
tvé osobnosti stopy v mé duši jak v paměti odvěkých dějin utkvěly.
Když zraníš mne slovy,
vyšší Lásky cit v mém nitru rány zacelí.
A v mém srdci opět šťastný k tobě vzrůstá cit.

Lituji všech zranění, jež i já způsobuji tobě,
jsi má první láska a doufám, že půjdeš se mnou vstříc věčnosti.
V mém případě však spíš než slova bolestivá,
cit Lásky dotkl mé srdce a duši.
Mnoho bude vzájemných ublížení,
vždyť nejsme bez hříchu.
To však lásku nechť nikdy nepřehluší!

Chvíli když nebudeme zalévat kytičku naší lásky,
ze vší té ztráty zvadne
a nebude žíti již.
Nechci tě ztratit.
Vždyť jsi mé zrcadlíčko,
v němž odráží se duše má.
Největším zrcadlem je nám Láska sama.
Vážím si tě víc než sama sebe.
Ty však mnohdy nevážíš si mě, jakožto spoludědičky daru života
a slabšího stvoření.
Moudrosti však se zalíbilo při mně stát,
já vážně nedokáži litovat, že znám tě, můj nádherný.
Cestičku k mému srdíčku ty najdeš velmi lehce.
Ať jsi, jaký jsi, smíš hloubku mého citu znát.
Vždyť já jsem to, kdo nejvíce potřebuje být změněn, a lepší chci se stát.