Rozdala poslední obrázky,
na kterých pilně pracovala.
Zbytek uložila ke spánku do regálu,
zase zítra se probudí do slunečného rána.

Obličej bledý, kruhy pod očima,
jsou jako stopa po smutné lásce,
štíhlá, vysoká, vlasy černé a dlouhé,
krásně viditelná, nepřehlédnutelná.

Mám strašnou chuť políbit tu krásu.
Neříkej nic a taky se na mě nemrač.
Ostatní nechápou, že jsi „tak” krásná,
protože neznají, ten pocit,
který mlátí srdcem o žebra,
zatajení dechu až k bezvědomí.

Vím, že mě nemiluješ, možná máš ráda.
Ale jsi moje krevní skupina.
Chci víc než dělat kamaráda.
Jsi stopa po lásce, která po svém odeznění
budí stále dojem opravdovosti.

Probudíš se, bude ráno, nasadíš úsměv
a zase půjdeš, kam?
No do ústavu,
kde buduješ svou věčnou slávu
a z povzdálí tě sleduje
ten, který tě miluje.