V prvním mžiku oka,
dítě si šťastně hraje,
v očích dětských Láska a radost mnohých zraje.
Ach, jak převeliký to zázrak,
když pouhých krůčků pár
dá viděti očím svět,
jak převzácný to dar!

Kdo by to řekl, že krůček stačí jen
a v mysli dětsky čisté tu obraz rozvíjen.

Obklopeno Lásky nespočetných rozměrů,
rozjasní se rozbřesk a za mžik tu schyluje se k večeru.

A dítě roste v života síle ušlechtilé
a po dětství se práší, ač bylo tak milé.

Tu dítě procitne v neznámý život v praxi,
pro starosti však s úsměvem již nedovede hrát si.

I snaží se dítě hledati a najde Cestu,
jež zaslibuje, že jednou zavede jej k věčné krásy městu.
I snaží se dítě pak hledati Cesty směr,
Cesta je však úzká a po stranách mnoho děr.

Mezitím plynou dny, jak chmýří léta letí.
Och, jak bývaly jasnější a čistší tváře dětí!

Tu dítě zvážněle na poslední chvíli čeká,
chrání se přede vším, co činí,
srdce vlastního se leká.
Poohlédne se krátce a své žití vidí,
samo sebe se ptá, jak život jeho žil by ten Nejcennější z lidí.

Tu dítě čeká, až svíce zdejšího počínání jeho zhasne,
či snad se dočká vytržení chvíle tak vzácné.

A to vše až dosud byly jen okamžiky.
Oč věčnější bude Věčnost
a způsobí v nás díky?