Přede mnou lesní pěšina,
já po ní kráčím sama.
Přemýšlím a rozjímám,
myslím na svého pána.

Na něj, jenž mi způsobil
dlouhé bezesné noci,
na něj, jenž tu se mnou byl,
nyní již nemůže moci.

Na něj, který zavinil,
že víčka se mi klíží,
kvůli němuž nejde spát
a půlnoc už se blíží.

Jak jen se stane tahle věc,
která v plánu není,
je to jako velká klec,
v níž jsme uvězněni.

A nemůžem z té klece ven,
i když bychom chtěli,
kdyby tohle nebylo,
jak lidé by se měli?

Víš, je to tak složité,
nejdřív se ti dva rádi mají,
pak mají něco odžité
a zkoušet jinde začínají.

Láska, mocný čaroděj,
co my o ní víme,
snad má to, lásko, krásný děj
a my to ustojíme.

Ty dáváš mi teď sílu žít,
jak jsem vždycky chtěla,
že budu Tě tak ráda mít,
to jsem ale nevěděla.

Musíš mi s tím pomoci
a lásku mou mi vrátit,
jenom bol a bezmoci
se navždy mohou ztratit.

Dobře to vím, rád mě máš,
to žena prostě cítí,
i když zrovna netrháš
mi denně čerstvé kvítí.

Já to poznám z očí Tvých,
v nichž máš jasně psáno,
láska s Tebou není hřích,
to je jasně dáno.

A kdybych pravdu neměla,
tak prostě budem hřešit,
poprosíme Anděla,
ať to zkusí za nás řešit.

Jen budem mlčky naslouchat
tomu, co jiní tají,
že mám Tě ráda, Ty mě rád,
jsme dva, co se mají...

I já Ti budu naslouchat,
spoustu básní pořád psát,
já totiž perem čaruji,
jen když někoho miluji...