Přání pro Ivetu Bartošovou

Bývala kdysi tak žensky krásná,
s něžností Rozvíjejícího se poupátka.
Tenkrát - tak křehce naivní, ale šťastná,
bez zkušeností „uměleckého pozlátka”.

Ta „zlatá klec” jí zjevně škodí,
za zády bulvár - je plná bolu,
vždy se jak pták „Fénix” z popela zrodí,
aby pak zase padala dolů.

Tak já přeji té Ivetě,
ať uchopí Nebe plné červánků.
Ať je zas ráda na světě
a probudí se jak princezna ze spánku.