Verše
reklama
Ach, vy dlaně rozepjaté,
coby stromů větve tklivé.
Pohlede tak úzce s srdcem spjat,
vy víčka zeširoka otevřená!

Krajino, jejíž nejobraznějších kreseb žádný malbyznalec nevyjádří,
jež nevpíše v tu dobu dnešní,
vždyť nepopsatelné nelze napodobit,
či snad obtisknout v stálou kresbu její tvář!

Kdož bez zraku? Je někdo snad,
kdož myslí svou nedovede viděti a psáti?
Či oslepla přemítavost snad
a krásy zjev již nikdy více k nám se nenavrátí?!

Tak neradno je znevažovat zrak, jenž v nitru skryt...
Vždyť prozření jeho zná snáz se s žitím sžít!

Květy melodií sepjaly v Lásku své jemnocitné dlaně,
v nichž znám věděti vše krásou, jež nazývá se VNITŘNÍ ZRAK...
Rosa života je píseň má,
zrakem tím vnitřním, jsouce osvícena.

Ó, Kráso! Ó, Lásko! Již prosvítit mne hleď
a zdali žíti mám či zvadnouti, prav teď!

Kéž jemnou abstrakcí zná býti duše má,
ó, vy víčka má tu hledící se na mne!
Kéž uměním prodchnuta jsi, ó, Inspirace bezmezná,
bez barvy života tvořit není snadné...

(Věnováno nejdražší lásce, Petrovi Čajkovi a všem milým a tvořivým lidem na celém světě.)
To se mi líbí Sdílet na Facebooku

Život a svět

» Různé

Přidáno: 31. 8. 2018 - 9:29

Délka: 1055 znaků

Posláno: 5x

Známka: 2,90 od 10 lidí

Přidal: TVOŘILKA

Autor: © LENKA ČAJKOVÁ

ID: 750280

Verš: různý

Filtr obsahu: není

Stav: zveřejněné

OHODNOCENO
reklama
reklama
To se mi líbí Sdílet na Facebooku
Web používá cookies. OK Info