Tak osamělý a tak prázdný
cítím se ve stínu, kam žár tvé lásky nyní nehřeje...
Tak chladno je mi a tak smutno,
je to pocit, jenž nikdo zažít si nepřeje...
Úzkost teď svírá mé nitro,
těžce se dýchá, myšlenka myšlenku střídá...
Štěstí mě obchází obloukem širokým,
v hlavě zvuk ostrý jako po tabuli křída...
Nevím, přemýšlím a zármutek neodbytný
teď doprovází mé kroky tam i zpět...
Kdyby jen vrátit se dalo
vše, co tak snadno otočilo naruby náš svět...
Nejistota pevně omotává celé tělo mé
a odvaha v okovech je spoutaná...
Každý nový den snažím se vyprostit,
však snaha má je marná, bezbranná...
Pouze nezdolná víra v začátek nový
teď pomyslné stéblo záchrany mi dává...
Jen blázen se usmívá dále,
když radosti potřebné se mu nedostává...
Bolestný stav duše, která pocit má,
že něco v husté mlze zapomnění se ztrácí...
Krásné vzpomínky na chvíle šťastné
neustále v očích se vrací...
Není okamžiku, abych nemyslel na Tebe
a na vše s Tebou spojené...
Nechci Tě ztratit,
chci dále prožívat ty chvíle slastí opojené...
Vím, že čas je teď lékem,
který pozvolna rány hluboké léčí...
Však pro mě je každá vteřina
další bolestí v srdci, na němž úzkost klečí...
Jsi pro mě teď vším krásným,
co jen člověk na světě dokáže si představit...
Slova, jenž dokáží popsat lásku moji,
nikdo jiný nedovede vyslovit...
Miluji Tě tak čistě a vřele,
jak jen muž ženu milovat v životě umí...
Nyní však všude přítomné obavy
mé projevy vyznání tlumí...
Nikdy již nechci psát tyto rýmy,
nikdy již nechci opakovat chyby své...
Teď se jen kaji v myšlenkách
a doufám v odpuštění tvé...