(Má báseň věnovaná všem skutečně věřícím v Pána Ježíše Krista a též těm pronásledovaným)

Plamínku, plameni,
vzbuď se a nezhasni,
mou lásku první vzkřis,
ó, křehká naději!

By jak slunce polední,
rozsvěcet oblohu,
z níž mluví duše má,
hleděla již!

Plamínku, plameni,
ó, Cite nejhlubší,
Tebou jsme zkoušeni,
vytrváme-li.

By jako živé listy se naše srdce skvěla,
by neupřímnost vzdálena nám hleděla býti zcela.

Plamínku, plameni, žhnoucí v srdci každém,
v těch zemích, kde jsou jiskry Tvé pronásledované!
Kéž neodvratně proti vzpurným věžím obrátíš tvář svoji,
kéž žárem Tvé Lásky vroucí vše se zhojí!

By do výše stoupalo stále Světlo Tvé
a v jiskry Tvé by ožili, kdo žili v temnotě.

Plamínku, plameni, pro čistotu Tvou a jas
pronásledování dřív či dnes stihne nás!

Tak prosím, dej vzplanouti jiskrám Svým velice,
by Ohněm zvaným Láska jal svět býti rozsvícen!

Plamínku, plameni,
jsi oheň posvěcený,
pro ty, kdo pro Tě trpí,
je věčnost dar milocenný!