Vím, je to sen, ten spoustu let mám,
je v něm obraz, co objímá rám,
plátno sluncem září, tu dokonalost znám,
olej s dívkou půvabnou v tom snu vídám.

Hra světla a stínů, to jen štětec maloval,
svými tahy, tou rukou, barvám příběh dal,
s citem a láskou v srdci jej malíř maloval,
co vypráví za příběh a já mu tiše naslouchal.

Stůl prostřený a slunce se oknem dívá,
paprsky hřejí a světlo v zahradě přibývá,
kráska zasněná se jen něžně pohledem dívá,
den se probouzí a strom je vzpomínka živá.

Něha se probouzí, prsty po šálku bloudí,
záře světla jen rty k polibku svádí,
ty nitky oknem prochází a její pleť hladí,
pohledem svým, svítání do rozpaků přivádí.

Krásné jsou ty oči, co šeptají,
slova nádherná to jen lásku dávají,
jsem jen tvá, hluboce pohledem říkají,
tak si mě navždy vem, jen to si přejí.

Stín se jen dotýká a pleť je hedvábím,
ve vlasech se prochází, jak cupitá - slyším,
jediné přání, být stínem v tom snu toužím,
stínem, co vrhá, o jejím doteku za noci sním.

Vím, je to jen sen, jak je nádherná,
dívka z obrazu ve spánku vysněná,
se sluncem ji hledám, je má jediná,
prosím, krásko z obrazu, buď skutečná.