Rozmarýnka:
„Kdo se vydá spolu se mnou
podívat se k jezírku?”
Děti:
„Půjdem všichni!”
Vločka:
„Viděla jsem v tom jezírku vánoční vílu Leknínku.
Říkala, že moc si přeje,
abychom ji šli navštívit.”
Paprsek:
„Myslím, že asi nám všem chtěla by možná něco říct.”

Vichr:
„K jezírku se nedostane ani jeden z vás!
Tu vílu krásná paní Zima střeží.
A při ní stihl by vás krutý mráz!”
Vánek:
„Ale, ale. Vichře! Přece nezabráníš dětem jíti.
Slunce ukáže jim cestu,
myslím, že právě pro ně svítí.”

Vichr:
„No tak dobře, ať si jdou,
snad paní Zimy se neleknou.”
Rozárka:
„Tak už pojďme! Jezírko je v dálce,
poběžme přece rychleji
k té krásné víle Leknínce!”
Vypravěč:
„Běželi krutou závějí.”
Oliva:
„Ach, vidíte ty smutné stromy?
Jak jsou zmrzlé a bez listí?”
Hvězda:
„Žití se k nim opět vrátí,
vždyť jen ušly, naštěstí.”

Strom:
„Překrásný sen se mi to zdá,
vidím děti opodál.”

Snížek:
„Přikryji tě, stromečku, ještě víc
a sny krásnější se k tobě rozletí.”
Rozmarýnka:
„Jé, už vidím to jezírko,
poběžte se mnou.
Rozárko! Slyšíš, jak ta voda zpívá?
Je zmrzlá,
avšak stále živá.”
Rozárka:
„Vidím, vidím, Rozmarýnko,
a slyším ji,
ale jen malinko.”
Vypravěč:
„Čím blíž jezírku děti byly,
v ledu se písně rozvětvily.”
Paní zima:
„Lekníno, tak už se kolem nerozhlížej!”
Víla Leknínka:
„Ach, co mohu vidět víc?
Jen závěj, když se dívám stále rovně.
Vpravo však vidím... Už jdou děti!”
Paní Zima:
„Sněhule jim nožky chrání.
Mému chladu však se neubrání!”
Víla Leknínka:
„Nebuď tak krutá přece, Zimo milá,
vždyť právě v nich je žití síla.
Děti prospějí mně i tobě přece,
tak prosím, se mnou rozhlédni se...”
Vypravěč:
„A tak se paní Zima rozhlédla,
jen lehce.
A cítila Sluníčko hřejivé,
jež dlouhou cestou k jezírku
vedlo děti trpělivé.”

Paprsek:
„Jééé, hele, už jsme na místě.
Ale... Kde je ta Leknínka?”
Hvězda:
„Paprsku, copak ji nevidíš?
Vždyť není tak malinká!”
Vypravěč:
„A hvězda jim posvítila k místu, kde byla.”
Víla Leknínka:
„Jen z legrace jsem se vám, děti, skryla.
Jsem ráda, že jste našly to, co hledala vaše srdíčka.

Jsem Leknína vánoční
a nelehká je ke mně cestička.
Královna Zima mne tu střeží,
pustíte mne do svých dveří?
Jen stačí otevřít srdcí dvířka
a nemusím už kvést u jezírka.
Budu v jezírku vaší lásky kvést,
a radosti dám vám rolničku,
když přijmete mne za sestřičku.”

Vypravěč:
„A tak Leknínku děti k sobě přijaly.”