V hlubinách dějin dávnověkých
lásky zjev tu byl.
Nad propastnými tůněmi
a nad vodami vznášel se,
počátek nemající,
od věků stále bdící,
čas nehledající,
bytost tvořivá!

Nádherný Duch Lásky,
nejčistší krásy zjev,
pln úsměvů a radosti,
zpěvné duše hlas,
jediné srdce ryzí,
jediná svatost skutečná,
zázrakem v nás se touží stát.

Nikdy nevystihnu ničím,
bych užila všech světa vět,
jak krásně ta Láska
záměry tvořila Své.

Ač dokonalá a tak přenádherná,
byla ona Láska odvěká,
vytvořila Sobě
k Radosti Své člověka.

Lidská láska však onu z věčnosti vyšlou
nikdy nepřemohla,
jen toužit podobná jí býti,
na to se snad jen zmohla.