Spím dobře a mám hezký sen,
noc pomalu ustupuje, začíná nový den.
Sen byl o mé milé,
a tak začínám den čile.
Tak takhle zrána,
když odešla moje známá,
odešla s ní i naděje na vztah trvalý,
příliš často jsme se na sebe hněvali.
Teď už tedy jen na svoji milou myslím,
své myšlenky si pomalu čistím.

Odjel jsem v taxíku k metru,
jen tak, v džínsách a černém svetru,
jen tak ve víru severního větru,
v myšlenkách na moji milou a svou sestru.
Mě a moji milou, to má sestra nás seznámila,
to ona mé milé a mně, radost způsobila.
V duši, lásky plamen plápolá,
když mě má milá zavolá.

Odjíždím z města ven,
tohle je pravda, to už není sen.
Teď ven z města a to navždy,
zamilován byl přece každý.
Teď už budu město navždy za sebou mít,
a na vesnici, trvale budu žít.
Teď už odejdu z metropole,
teď už definitivně vypadnu z městské role.

Má milá ve vesničce bydlí,
má domek a v něm teplo domova, stůl a pět židlí.
Proč počítám židlí do pěti,
na dvou budem sedět my,
a na třech zbylých, za pár let, naše děti.