Jsi hebká jako poupě
rosou smáčené,
růže mezi plevelem
průměrnosti obklopené.

Světlé vlasy proud větru hladí,
tajemné oči do noci svítí,
v mém snu žhavost slzy chladí,
když mé rty tvůj polibek cítí.

Jsi mi tak blízká,
a přece tě neznám -
na chvíli s tebou prožitou však nezapomínám.

Každý den čekám,
až se střetnou naše pohledy
a vesmírem něhy budem plout
jak hvězdy na nebi.

Život opojně zavání touhou,
když jsi vedle mne
a srdce mé - buší den ode dne
stále víc jen pro tebe.

Život bez tebe je jako láska bez citu,
jako oheň bez dýmu
a já ve svém nitru nesu vinu,
že neumím ti to do očí říct.

Jen jednou jsem tě spatřil
a viděl tvou hebkost samu,
jen jednou - paks odešla
a já cítil se jak rytíř,
jenž navždy ztrácí svou bílou dámu.

Teď jak bludný rytíř ve dnech lůně,
klaním se a chci se ptát,
neboť při pohledu do tvých očí má duše stůně,
když přemýšlím,
zda dokázala bys mne -
jak já tebe milovat.