Lze nejistota vyjádřit slovy,
ten strach, co spí v nás,
na povrchu obal démantový,
křehcí uvnitř jako ďas.

Děláme si, co chceme,
bojíme se následků svých činů,
sami sobě neobratně lžeme,
oklikou se vyhýbáme stínu.

Pod povrchem své já utajit,
ať na něj nikdo nemůže,
svou nezávislost obhájit
šupinou z hroší kůže.

Jsme generace singles
a milujem svou volnost,
těch pár hořkých slz
nesmí nám kazit hrdost.

Jdem přece s dobou,
konvence jsou nám k smíchu,
nestrhnem zeď azbestovou,
radši se utopíme v tichu.

Protože proč bychom mluvili,
když nikdo neposlouchá,
vždyť vždycky to přebolí
a možná, jednou, si zašeptáme do ucha:

„Miluji tě” - ta slova stokrát omletá
životem, hudbou, televizí
a s jejich sílou tahleta
naše nejistota zmizí.