Nech mě prosím ukázat Ti, co cítím.
Víš vůbec, co prožívám a cítím, tam uvnitř?
Jaký boj podstupuji a jak se snažím být v pohodě?
Ani spát kvůli tomu nemůžu...

Já vím, jak těžké to pro Tebe musí být,
vím, že tam uvnitř, se snažíš potlačit to samé...

Vím, jaká těžká cesta to je,
a jak je těžké přesvědčit své srdce,
že tohle cítit nemá...

Jenže život si s námi hraje
a když do toho zasáhne osud,
těžko se můžeme bránit.

Bránit se něčemu,
když víme, že náš boj je předem prohraný,
když do toho vstoupí láska...

Nemůžu se Ti omlouvat za to, co cítím,
nevím, jak něco takového potlačit...

Řekla jsi, jednou to přijde samo,
ale nikdo z nás netušil,
že se to bude týkat zrovna nás...

Píšeš mi něco, čemu sama nevěříš.
Napsat je to jednodušší,
protože máš strach,
že když se mi podíváš do očí,
tak změníš názor.

Napsala jsi mi, ať si užívám života.
Ale jak si ho mám užívat,
když jsi mi ho právě vzala...?

Právě teď a tady mám tam uvnitř prázdno
a nemáš ani tušení, jakou bolest tam uvnitř cítím...

Říct někomu, že je konec, když ho nevidíš osobně,
je jednoduché...

Napsat upřímně věty a dát „odeslat” umí každý.
Ale podívat se tomu člověku do očí
a říct, co skutečně cítíš, chce odvahu!

Tak se mi konečně podívej do očí
a řekni mi, jak to vidíš, jak to cítíš.

Vyjádři se, protože to může být naposled...

Mám strach přijít k Tobě a vyříkat si to,
ale už takhle dál nemůžu...

Dovolíš mi, ukázat Ti, co doopravdy cítím?
Nebo se mi budeš vyhýbat?

Necháš konečně promluvit své srdce?
Nebo řekneš ne...?

Buď řekneš ano nebo ne.
Když jde o lásku, je všechno možné...

Pokud se však přidá strach,
není snadné proti tomu bojovat...

Naděje umírá poslední, říká se,
když do toho dáš celé své srdce...