Když kvetou lípy,
vůně po okolí se rozpíná,
starý muž pod nimi sedí,
na své mládí vzpomíná.

Život už má za sebou,
teď už starosti má se sebou.
Když nadešel soumrak,
vítr odehnal poslední mrak,
na lavičce stále sedí,
na oblohu plnou hvězd hledí.

Přiběhl k němu malý klouček,
dědy milovaný vnouček.
Vítr si s jeho vlasy pohrává,
zvědavě se vyptává.

Prý, tam nahoře každý
svoji hvězdu má,
na oblohu ukazuje rukama,
prosím, která hvězda je ta má.

Děda po vlasech ho hladí,
na hvězdnatou oblohu hledí,
ta na obloze nejjasnější,
to je hvězda tvá,
ta, co vedle ní dohasíná, ta je zase má.

Na světě to tak chodí,
co se jeden život zrodí,
jiný zase dohasíná.