Kapka rosy mění se v pramen
a zháší horké lávy plamen,
mění se v řeku a valí se v dál,
vymílá koryto, hluboké jak žal...

Je smutné, když krása růže vadne,
když strádá jabloň, pole schne a chřadne.
Však vše krásné se v popel rozpadá,
v mohylu se mění vonná zahrada.

Jak jizva zbývá vzpomínek pár,
co ztrácí se časem, jenž klidně kráčí dál.
Proč člověk co má rád, vždy tak brzy ztrácí?
Jen naše duše jsou volné jako ptáci.

Ti ptáci v našich vzpomínkách marně krouží,
sen nevrátí se, mění se v temnou louži
- a slzy sílí, zas je tu řeka smutků,
v té řece zůstaly šlépěje našich skutků...