Dokud žiji, můj Stvořiteli,
stvořená k podobě Tvé
Tvůj jedinečný svit v srdci chci uchovat.
Navždy chci ztratit tento svět,
s křídly, jež dals mi, rozletět se k cíli,
jež přede mnou vždy skvěl se v záři Tvých zaslíbení.
Ty znáš mne, Tvá Milost je odvěká,
Světlo Tvé nikdy nepřehlédne člověka.
Vyslyš mne, Králi, když dlaně srdce pozvedám,
ve skrytu duše, když k Tobě volám!
Ty, bytosti tvořivá, nad všechny vyvýšená,
podstatou jsi mnohých, Bůh jsi všemocný ve dnech mých!
Já více již nemíním lidem otevřít svého srdce vrátka!
Mnozí to nepochopí tak lehce a zkrátka.

Já rozhodla se již! Chci posvětit se.
Chci opustit vše, co je lidské.
Chci opět žít tak, jak žila jsem dřív...
Nepatřím tobě, lidské stvoření!
Nepatřím ani světu, jež dlaně mi rozprostřel.
Nepatřím lidské lásce, to hrůzné je vzezření!
Nevěřím slovům planého citu.
Nehledám marnost za úsvitu.
Chci opustit svět,
já učiním to již brzy,
jen vyhlédnout chvíli,
kdy nade mnou uzavřou se vrátka zcela.
Ne, není to sebelítost, jen, dřív chci odejít.
Avšak, mám-li tu ještě chvíli být,
chci vůli Tvou naplnit.
Nehleď již na mne, lidské lásky synu.
Již nechci více žíti v planých slovech stínu!
Vzdávám se toho, co k sobě jsem připoutala.
Cožpak člověk na slzy mé odpoví?
Cožpak porozumí mé duši snad?
Nikoli.
Jen Tvá Láska, Stvořiteli, je nejpevnější tvrzí,
jíž věřit chci a již hledat nepřestávám!