Jednoho rána krásného,
jedinečná podívaná se mi naskytla.
Na hladině rybníka stříbrného
bělostná labuť náhle vykvetla.

Jako velký leknín něhou zářila
a také smutkem.
Pak když křídly lehce mávala,
rozvířila vzduch steskem.

A já slabě němou píseň slyšela,
i když labuť mlčela,
tak zpívala tělem svým
o jednom životě zmařeným.

Tenkrát - bylo ráno, chladné,
něčím zvláštní, přesto obyčejné.
Sluneční paprsky se mlhou prodírali
a na labutím peří se kapičky rosy jiskřily.

Ten obraz se pomalu vzdaloval,
nebyla labuť ani duch, který by ji miloval.
A v té prázdné chvíli mé oči plakaly,
duše sice nechtěla, ale přesto poznala,
že křehká labuť právě umírala.