Svatý Petr sedí v Ráji
tam u brány nebeské,
špatný rozmar neutají,
když zří děvče nehezké...

Pokožka její je bílá,
plná drobných pupínků,
celý život zbožně žila,
až do konce nudných dnů...

Pocuchaná kštice rusá,
sní, že bude andělem,
netuší, že být jen husa
stane se jí údělem.

Vyfasuje křídla ptačí,
přeje si, by čert ji vzal,
ten však karty mastí radši,
tak se zvolna šine dál.

Svatý Petr potom tiše
polní láhev vytáhne,
cvakne si, dí: „Joj, ta píše!”
Na gaučík se natáhne...

Stále stejnou práci dělat
i svatého unaví,
zástupy volů i telat,
to je nuda, Pánbu ví...