Když usínám, oči tvé a úsměv tvůj vidím,
slyším tvůj smích a tvůj hlas.
Chci usnout, nemyslet na to, ale jinak to cítím,
chci ti to říct, vykřičet nahlas!

Vím ale, že nemůžu,
nemůžu a musím s tím žít.
Vědět, že si tím nepomůžu,
ale můžu jen snít.

Vzpomínám na chvíle dávné,
kdy pro mě jsi nic neznamenal,
chtěla jsem, aby to bylo stálé,
ale čas mě poznamenal.

Zažila jsem smrt blízkých,
ale i tak se nezdá, že jsem silná.
Žiji ve chvílích těžkých,
kdy nezbývá skoro naděje žádná.

Snažím se zapomenout,
ale ty mi to musíš připomenout,
že tě mám ráda,
a ne jen jako kamaráda.

Proto chtěla bych vědět, jak na tom jsi ty,
bez lži a bez přetvářky,
pravdu znát,
a pak tě i poznat.

Nechci se ale spálit,
a díky tobě se i napálit.
Vím, že šance není žádná,
ale chci, abys věděl, že tě mám ráda.