Jsem černá šmouha na bílém plátně,
člověk, který žije, když tvoří básně,
patřím ke všemu, v co věřím,
každý den životu vše svěřím.

Slzu nerada dávám světu,
spoléhám na jedinou větu,
čekám na toho, kdo ji zná,
tak jako já ji v srdci má.

Sedávám opuštěná, v náruči kraje,
a nevěřím, že po smrti jdeme do ráje,
jsem půl kruhu kolem sebe,
má druhá část zatím zebe.

Naplněná touhou, chtíčem snů,
cítím to chladné prázdno dnů,
bolí mě každé loučení nečekané,
rozhodnutí, co už není vratné.

Vzpomínky mám dobře schované,
v nitru vášně vzplanuté,
jestli osud ukáže náznaky,
nebo mi dá jen další otázky.

Mrzí mě každá má chyba,
omluvu vložím, kam je třeba,
snažím se zahojit rány, co jsem dala,
zacelit je, kéž bych to znala.