Ve tmě, v zimě, venku v dešti
vyhýbám se ponurosti
ze všeho mi hlava třeští
lebka se však nerozláme
chtěl bys utéct dříve, než ti
bezmoc začne lámat kosti
vytrhnout se z jejích kleští
je jak měnit vodu v kámen
veď mě, ve tmě na rozcestí
veď mě, Bože, cestou ctností
veď mě, sám bych dojít nestih
mnohdy i když cestu známe
chybí nám jen krapet štěstí
zahalí nás temný odstín
čekat potlesk, dostat pěstí
míjet všechny staré známé
z dlaně budoucnost si věštím
vnitřní klid se nerozhostí
hodlám se s tím poprat se ctí
dřív, než bude se mnou ámen
někdy strachy skoro nespím
stále narážím jen do zdí
schovávám se za bolestí
jak to skončí, Nostradame?