Řekni mi, jak dál pokračovat,
protože já nemám srdce z oceli,
nedokážu být s Tebou a zároveň nic necítit.

Vím, že by stačil tvůj jediný pohled,
aby se můj názor změnil...

Běhám v nekonečných kruzích
a nevím, co dělat, proto musím jít dál...

Omlouvám se, že se nemůžu rozloučit,
ale Tvůj hlas by vše změnil...

Už tak dál nemůžu,
nevím, jak potlačit to, co cítím,
nevím jak, neumím to, promiň...

Pamatuješ? Dlouhé povídání, tím to začalo,
pár pohledů a úsměvů a něco se ve mně změnilo.

Nevinné procházky a mnoho společného
a začalo se mezi námi vyvíjet něco výjimečného.

Říkám si, jaký blázen to jsem, to nemůže být,
jenže osud chtěl jinak a začalo v tom být něco víc...

Jenže být s Tebou nemůžu, já vím,
tam uvnitř se rozpadám, a proto radši odcházím.
Jen doufám, že to jednou pochopíš...

Nechci říkat sbohem, ale musím,
když jeden cítí něco víc...