Je to jako včera, byla jsi tak sladká.
Kdo by to byl tušil, že tvá láska bude vratká.
Nečekal jsem sňatek, stačila jen láska,
místo toho zmatek, srdce vejpůl praská!

Přitom naše zájmy, podobný si byly,
ale ty jsi čekala, auta, prachy, vily...
Do dopisů od tebe, co jsi s láskou psala,
hledím jako na baráky, co si voda vzala!

Proč jsi mi je dala, pročs mi srdce rvala,
proč ses lásky vzdala, vždyť hodná jsi se zdála?
Neznám k tomu slova, neumím se bránit.
Proč nezačít znova? Nechci už se trápit.

Proč tě stále miluju? Proč tě pořád chci?
Proč o tebe usiluju? Proč jsme jako psi?
Mělas všechno, co jsem chtěl. Bylas prostě nej.
Čas nám rychle uletěl, teď tě jiní chtěj!

Proč tě hledám v noci, ve dne? Všude kolem prázdnota.
Proč tvá záře už jen bledne? Strašlivá je samota!
Znám dobře ten pocit, když ti někdo schází.
Probouzím se v noci ze sna, ptají se mí drazí:

„Kde máš tu svou kočku, co jsi měl tak rád?”
Nevím, co jim říci mám, proč se musí ptát?
Prostě už tu nejsi a já sedím na baru,
barman říká: „Dej si! Zkus to radši postaru.

Víš, já mladej byl, je to třicet let,
měl jsem snovou lásku a s ní náš celej svět.
Jenže přišel den a já šel domů línej,
zjistím u svý postele, že v ní je někdo jinej!

Pak už to šlo rychle, jenom chvilka pouhá.
Na Ruzyni, za katrem to doba byla dlouhá.
Jen ti chci říct, mladej, zvaž teď, co chceš dělat.
Nechtěl bys snad dvacet let po kriminále běhat.

Dej si na mě panáka a jdi domů spát.
Nenávist tě nezláká, není o co stát.
Posílen a zneklidněn historkou toho chlápka,
zavítal jsem k domovu nasycen jako látka.

V podnapilym stavu jsem se v křesle zamyslel,
proč si dělat hlavu z věcí, který osud chtěl?
Ráno bude moudřejší, večera i dne,
opil jsem se do pohody, sbohem, špatnej sne!

Žen jsou všude spousty a já měl jednu z nich.
Miloval jsem holku, která liebt mich nicht!