Verše
 
Kategorie
I.
„Ach, jak rád tě mám,
ve tvých očích krásu shledávám.
V naději, že jednou snad,
spatřím tě po svém boku stát.
Vím, snění je to dětinské,
však pro mě dnes překrásné.
Tvé oči jako studánky,
blýskajíc se do dálky.
Jen krátký čas tě znám,
však v srdci mém tě mám.
Okouzluješ mě každým dnem,
jen s tebou jest den naplněn.
Když na tebe pohlédnu,
hned rozkvetu.
Tvá krása, dobrota,
hýbe mým srdcem,
jsem okouzlen.”

Vítr si pohrával s něčími vlasy,
barva střízlíka vynikla,
čípak jsou asi?
Ve větru postava stojí,
vlasy vlají, oči se blýskají
a ten překrásný, přenádherný úsměv,
jdu rychle za ní.
„Eliško! Eliško!! Eliško!!!”

II.
Svit luny barví krajinu,
do stínu lesa se utíkám.
Tam, kde je temno a prázdno jen,
láká mě dívka spanilá.
Vítr ošlehal její tvář,
avšak na kráse neztrácí.
Její stín míhá se mezi stromy,
ztrácí se, nikde tu není,
zmaten padám k zemi.
Probouzím se časně,
slunce ještě nevyšlo,
cítím chlad a zase chlad,
„Kdepak jsi, Eliško!?”
Čekám na paprsek sluneční,
ale na pomoc přijíti nechce,
zemřu tu bez tebe, je mi těžce.
„Jen tak jsi zmizela,
mě tu zanechala,
panno Eliško.”
Najednou slunce svit prozáří stromy,
už to jde, zvednu se,
musím ji najít.

III.
Tu louka jest,
mezi stromy schovaná,
někdo tam vidět je,
snad panna spanilá?
V šatech nejlepších tancuje,
oči až přechází z krásy její,
a v nové naději běžím za ní.
Hned stojím na louce květinné,
kde tančí dívka spanilá.
Hedvábné šaty, jako měsíce svit,
vím, že se nedá polapit.
Všechno již vyznal jsem hnědovlásce,
pomalu nejistě vracím se domů,
snad spatřím ji ještě?
Dveře klíčem odmykám,
myslím na ni,
na její spanilost,
jež s ní chodí.
Jak smyslů zbavený,
čekám na svítání,
noci zpívám píseň o ní.
S příchodem šesté,
červánky nově teď vzešlé,
připomínají mi její tváře.

IV.
„Střízlíka barva vlasů tvých
do paměti se vryla,
hedvábné šaty zdobí tě,
když tančíš kol dokola.
Oči tvé blankytně modré,
lesknou se na sto mil,
značí mi ve tmě cíl.
Tvůj zářivý úsměv,
panno spanilá,
rozbuší mé srdce,
když se na tebe podívám.”
Znovu jsem na louce květinné,
kde je ale štěstí dívky milé?
Květiny z věnce jejího vadnou,
musím to změnit, než na zem padnou.
Hedvábné šaty má roztrhané,
oči slzami zalité,
v ranní rosu se posadila,
všecko, co stalo se, pověděla.
Ve stínu noci zbloudila,
rychle se v lese ztratila.
Krajinou drozda hlas se ozývá,
jde za ním, kupředu, dívka spanilá.
O větev šaty zavadila,
ve tmě to nespatřila.

V.
„Nechci již dívat se na smutné oči,
co jindy překrásné, teď slzy roní,
do města spěchám ti pro nové šaty,
ať můžeš ještě dnes tančit v hedvábí.
Sličná Eliško, mně tolik milá,
pročpak jsi vyšla jen za zpěvem drozda?”

Překrásné šaty nesu panně,
s pozdravem radostným vítá mě.
Oči zas blankytně září,
kol a kol spanilá dívka tančí.
Tak tu čas trávím s ní, hodiny dlouhé,
děkuje, je ráda, za šaty nové.
Mlčky bez slova jediného,
jdeme k rozvalinám hradu starého.
Pár set let zpět to sídlo kraje,
teď jen mrtvé zdi z kamene.
„Jednou pohřbí čas i nás,
nechme jim vzácný odkaz,
neb na všechny zapomenou,
však na tebe, panno Eliško, vzpomínati budou.
Vyprávějíc o šatech hedvábných,
jak dívka milá tančila kol dokola,
a o tvých vlasech hnědých, barvy střízlíka.”
To se mi líbí Sdílet na Facebooku

Láska

» Romantické

Přidáno: 26. 12. 2021 - 10:04

Délka: 3132 znaků

Posláno: 4x

Známka: 1,20 od 5 lidí

Přidal: anonym

ID: 410869

Verš: různý

Filtr obsahu: není

Stav: zveřejněné

OHODNOCENO
To se mi líbí Sdílet na Facebooku
Web používá cookies. OK Info